Reklama
 
Blog | David Toušek

Nestanete se hrdinou, když budete normální …

Přemýšlel jsem nad tématem, které by mohla ocenit laická věřejnost, tedy čtenáři Respektu, ale neustále se mi vnucovala představa z praxe, kde je animovaný film u nás takovou nechtěnou Popelkou, že jsem na moment zapochyboval, jestli vůbec existuje úhel pohledu, o kterém by se dalo se zájmem napsat. Až do doby, než jsem potkal tento pátek holku, která o animaci nemá ani vlastní představu, ale její nezaujatý pohled z vnějšku mi pomohl si ujasnit, co neanimátoři vnímají na našem oboru i nás samotných jako zvláštní. Z této rychlé diskuse při návštěvě učebny během výroby krátkého filmu a následném společném bowlingu s animátory jsem si vzal jedno téma: jací jsou lidé, kteří se pro animaci rozhodli?

V mnoha ohledech na tuto otázku odpoví následující video, které prezentuje nový loutkový film amerického studia Laika, Paranorman.  Portlandské studio patří mezi naprostou špičku v loutkové animaci (právě jsem smazal slovo “klasické” před slovem “loutkové”, protože toto studio posouvá loutkovou animaci na takovou úroveň, že nemá prakticky mnoho společného s klasickou českou loutkou) a tento krátký klip velice pěkně a vtipně vystihuje atmosféru a povahu animátorů, kteří v Laice pracují. I když se jedná o PR k filmu, který vypráví příběh divnýho kluka s ještě divnější představivostí, nedá mi toho využít a říci, že z mého pohledu nejde jen o účelový pohled na animátory. Více stručně z mé strany po shlédnudí dvou filmečků. 

Reklama

 

Ano, je to pravda. Animátoři jsou divní. A mnozí to o sobě i vědi. Proto je vždy tak zajímavé, když se společně sejdou. Svou práci milují a jsou ochotni pro ni udělat téměř cokoliv. Což je naprosto seriózní motivace, která je často vidět i na filmovém plátně. A snaha vytvořít ideální atmosféru a tvůrčí podmínky pro tyto lidi (ne nutně jen finanční) je v tomto oboru přímo úměrné výsledné kvalitě a obecnému rozvoji tohoto oboru. 

Když život hodně zjednoduším, existujou dva pohledy na volbu vlastního oboru. Jedni chtějí studovat pro získání pokladu tam, kde je velká pravděpodobnost úspěchu a společenského uznání. Druzí již svůj poklad našli sami ve své touze se věnovat konkrétní čínnosti a vše ostatní tomu přízpůsobují. Animátoři nejspiš dosáhují stupně zabejčilosti a přesvědčení na maximální možné úrovni (než jim hodí život tolik klacků pod nohy, že se na ně nemohou již zonvu postavit. Ale to je trošku jiné téma). 

Animovaný film prostě nemohou dělat lidé, kteří nejsou dostatečně pŕesvědčeni, že je dlouhé hodiny a dny piplání drobných pohybů a detailů s loutkou v ruce (nebo s rukama na klávesnici) fascinuje natolik, že tento absurdní a vyčerpávající proces chtějí prožít znovu a znovu. Toto lze říci o jakékoliv lidské činnosti, kde se angažují lidé z přesvědčení. Kvalitní animace se ale jinak dělat vlastně ani nedá. 

Prakticky nikdo z nás upřímně nevěří, že v sobě máme nějaký ten talent nebo že i my můžeme animovat tak dokonale, jako lidé s prokázaným talentem a zkušenostmi z dokonalých filmů. I já sám se často chytnu při skepsi, jestli veškeré mé snažení má vůbec nějaký reálný smysl. Proč vlastně animovat? Neměl jsem se jít spíš někam potápět? je často má okamžitá asociace, když si uvědomim, že budování odborné komunity i vlastních  uměleckých schopností animovat na nejvyšší světové úrovni je otázka systematického přístupu a trpělivosti v horizontu x dlouhých let, nikoliv měsíců. A často se nedá ani říci, že jde o předem daný proces, že když udělám toto, získám tamto a automaticky dosáhnu předem vytouženého výsledku. Nejde o krok 1 – 2 – 3. Nikdo nemůže předem říci, že je schopen naučit se řemeslu, které není postaveno na exaktním vnímání reality. Nikdo z nás, ani ti skutečně nejlepší, si sami neřeknou, že jsou dobří. Ani lidé z Pixaru, kteří patří mezi 100 nejlepších, mají v sobě významnou dávku vlastní nejistoty a pokory.    

Zde je další video, taková odbočka od tématu, které popisuje kreativní proces a postoj člověka k sebe sama .. 

Co považuji ale za největší charakteristiku přesvědčeného animátora, je stav frustrace a osobní pochybnosti, jestli se vůbec dokáže naučit animovat kvalitně v kombinaci s neobvyklou tvrdohlavostí, se kterou se snaží nevzdávat boj sám se sebou i různými okolnostmi, které tvořivému stavu brání. Je to vnitřní proces, který mi v kombinaci s procesem samotné animace, rozhodování – plánování – riskování – abstraktnost, evokuje komplexní školu života (ale to je také trošku jiné téma). O to fascinující je se takto motivavanými lidmi setkávat, učit se od nich, dávat jim příležitost získat inspiraci a posunout se dál. Téměř jsem pojal snahu nám skutečně pomoci, protože věřím, že je možné se animací živit a přesvědčení lidé, kteří mají to své cosi, co je motivuje a baví, mě vždy motivovali, abych jim pomohl, když k tomu tu možnost mám. Navíc, přátelit se s rozhodnými lidmi je neuvěřitelně inspirativní. A nemusí to být jen animátoŕi. Fascinují mne všichni lidé, kteří jsou vstřícní, přátelští, cílevědomí. 

Takovým lidem je radost pomáhat a snažit se společně hledat vlastní potenciál. Hlavně proto, že boj s větrnými mlýny je doménou hrdinů … 

 

PS: takové klidné nedělní rozímání nad neuchopitelností bytí … 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama